Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak trochu jsem si myslel, že jsem už před dávnou dobou vyrostl z metalových kapel, kde se střídají vokály dle romantické šablony „kráska a zvíře“. Inu, mýlil jsem. I když oni OCEANS OF SLUMBER nejsou úplně běžnou variací na téma hutné kytary, metalová bestie a krásná zpěvačka s andělským altem. A to nejen proto, že podobné kapely nebývají z Texasu.
„Winter“ samozřejmě pracuje se střídáním cinkavějších ploch, podpořených sametovým vokálem zpěvačky Cammie Gilbert, a hutnými stěnami, po kterých se plazí extrémnější polohy kytaristů. Dá se tedy říci, že staví na stokrát omletém klišé většiny těchto stylově podobných kapel. Nějakým způsobem to ale tahle skvadra dělá tak, že nemám pocit, jako bych pil čaj z pětkrát vyvařeného pytlíku. Kapela za to hodně vděčí tomu, jak jsou postavené vokály, i tomu, jakou zpěvačku ve svém středu mají. Její hlasová barva dokáže člověka očarovat velmi snadno a to bez ohledu na cokoliv kolem.
Dalším vítaným osvěžovadlem jsou intermezza, jakým je například „Good Life“ nebo „How Tall the Trees“, kde si kapela dokáže jen zlehka pohrát s nějakým motivem a provzdušnit album. Jediná věc, která na albu „Winter“ působí trochu lacině, je tak cover „Nights In „White Satin“ od THE MOODY BLUES, jakkoliv na ní Cammie ukazuje šířku svého vokálu.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.